捷克语书 Lámanie pečatí Bohuslav Chňoupek
￥ 380 九品
仅1件
北京房山
认证卖家担保交易快速发货售后保障
作者Bohuslav Chňoupek
出版社不详
出版时间1984
装帧精装
开本23*15.3
页数520页
货号ER-64
上书时间2022-09-11
- 店主推荐
- 最新上架
商品详情
- 品相描述：九品
- 商品描述
- Timelady se tady zamýšlí nad Nezvalem ve vazbě na celou jeho tvorbu a zejména ve vztahu k jeho postojům během padesátých let. Myslím, že je to správné a měli bychom to dělat maximálně objektivně a nějak tak u všech stejně. A ne dát na stejnou hromadu Nezvalovou poválečnou poezii a angažovanou tvorbu převraceče kabátů Pavla Kohouta. A nebo to udělejme. Ale pak na tu hromadu přidejme i onu meziválečnou tvorbu u Nezvala a konjunkturální "veledíla" od filmových scénářů typu Zítra se bude tančit všude až po Konec dlouhých prázdnin nebo (najednou) Hvězdnou hodinu vrahů u Kohouta. A vzpomeňme si i na další levicově orientované literáty, třeba zrovna Ivan Olbrachta. Jeho život a tvorba byly snad ještě rozporuplnější, než u Drdy, o Nezvalovi ani nemluvě. Nezval i Olbracht byli členy KSČ už v dobách první republiky. Pronikavě vnímali negativa tehdejší doby, přesto ale oba dva patřili do oné sedmy, která byla v roce 1929 z KSČ vyloučena pro ostrý nesouhlas s její novou "stalinistickou" politikou. Později se sice oba vrátili (a nejen oni), ale na lidi typu Kohouta nebo třeba Uhdeho neměli ani náhodou. A i když si vezmu Olbrachtovo dílo, tak je tady na jedné straně Áňa proletářka a na druhé straně třeba O smutných očích Hany Karadžičové. Drda komunista "čistil" spisovatelskou obec od katolických básníků, o kterých si ale myslím taky svoje, ale napsal jedno z nejsilnějších děl odehrávajících se za druhé světové války - Němou barikádu, skvělé Městečko na dlani a řadu skvostných pohádek. A v době, kdy Kohoutové vyděšeně sledovali, kam se dostal jejich socialismus s lidskou tváří, který pro ně měl být jenom ideologickým žebříkem na absolutní vrchol, Drda prozřel a vyjádřil se tak, jak by to Kohout a spol. nedokázali, ani kdyby se rozkrájeli. Spousta umělců a intelektuálů během svého života selhala, ať už společensky nebo třeba jenom lidsky. Přestaneme poslouchat Beethovenovu geniální hudbu, protože to, jak se zachoval k ženě, kterou přivedl do jiného stavu je nejen hluboce nemorální, ale i lidsky zcela nepochopitelné? Pro ty, kteří nevědí, o čem píšu, tedy doplním to, co víme díky testům DNA poměrně nově. Ona ženu přivedl do jiného stavu, stačil jí včas provdat za svého bratra (prostě to nebyla ta "nesmrtelná milenka" z nejvyšších aristokratických kruhů). Chlapce, který se narodil označoval za svého synovce. Pak ale matce soudní cestou synka sebral a synovce-syna vychovával tak, že ho dokonce dohnal k pokusu o sebevraždu. A nebo mu budeme pořád dokola vyčítat, že označil prvního moderního diktátora a tvůrce totality jako hrom - Napoleona - za největšího člověka své doby a ze svého zaslepeného obdivu prozřel až ve chvíli, když se tento Osvoboditel lidstva a demokrat každým coulem s okázalou pompou nechal konkurovat císařem? Jen menšina z oné galerie velkých postav kultury a veřejného života byla celoživotně bez výrazných úletů a škobrtnutí. Mendelssohnů, a abychom zůstali u literatury, Čapků či Remarqueů byla výrazná menšina, byly to spíše výjimky. Politické či jiné postoje poznávejme, ale čím déle jsme časově vzdáleni od doby, kdy svá díla tvořili, soustřeďme se na jejich kvalitu a obsah. Takže, prosím, berme Nezvalovo (a nejen jeho) dílo samo o sobě jako součást něčeho obecnějšího, kde se spojují kultura a paměť. A berme to tak, jak to je napsáno v jeho snad nejdojemnější básni Sbohem a šateček. Já tam nevnímám jenom onu milostnou složku. Ono: ...a kdybychom si schůzku, možná že nepřijdem, přijde jiný host." - pro mě to znamená, že člověk se neustále mění a vyvíjí a jeho cesta nikdy není jako rovná široká dálnice někde na středozápadě USA, ale spíš jako klikatá cesta třeba Kokořínským údolím. Odpusťme Nezvalovi Jeho Zpěv míru nebo Dnes ještě vyjde slunce nad Atlantidou, ale nikdy nezapomeňme na Edisona nebo zrovna Sbohem a šáteček.
— 没有更多了 —
以下为对购买帮助不大的评价